Ženy na palubě – problém, nebo to nejlepší, co může loď potkat?

Jachting je zvláštní svět. Na jednu stranu moderní sport, plný technologií, aplikací a sofistikovaných přístrojů. Na druhou stranu prostředí, kde některé zkostnatělé názory a předsudky předávají už desítky let téměř beze změny. A jedním z nich je i ten, že jachting je hlavně chlapská záležitost. Ženy jsou prý buď komplikace, nebo přinejlepším nutné zlo, které je třeba „nějak zvládnout“.

Realita je – jako obvykle – podstatně pestřejší.

Staré pověry na nových lodích

Názor, že ženy na loď nepatří, má mnoho podob. Někdy je zabalený do vtipu, jindy do zkušenosti „kamaráda nějakého kamaráda“, jindy do rádoby odborného stanoviska. Ženy jsou prý náladové, bojí se, všechno moc řeší, zdržují, nebo – v horším případě – narušují dynamiku posádky.

Ano, někdy ano. Stejně jako muži.

Rozdíl je v tom, že když je náladový chlap, říká se tomu únava, tlak, stres nebo prostě „to tak má“. Když je náladová žena, je to okamžitě důkaz, že ženy na lodě nepatří. Tenhle dvojí metr je na moři vidět až překvapivě často.

U mužů totiž svět jachtingu většinou znamená jejich hájenou zónu, pánský klub, výpravu Apalucha, kdy od manželek a přítelkyň získávají snadno povolení odjet a týden „krkat a prdět“ bez ohledu na bonton. Utekla mi žabička nebo pustit draka už není jen slovní přirovnání, ale snad i soutěž. Ženy si toto rády odpustí.

Smutné je pak pozorovat party jachtařů, kdy se z některých posádek stávají trapné úlisně loudilské party zamrzlých puberťáků otravující každou sukni, kterou přístav nabízí. Každý z nich sní o tom být námořníkem, který má holku v každém přístavu, ale spíš to bývají bezzubí vlčáci, kteří si pamatují jak štěkat, ale zuby chybí. Skutečnost, že do přístavu přijede loď plná holek, které se při návštěvě restaurace po několika polotrapných šovinistických fórcích napáruje s těmito loudily je asi tak velká, že vás v podmořském atomovém krytu pod ledovcovým příkrovem Barentsova moře zabije kulový blesk. Prostě pohádka… létající koberce, jednorožci a přístavní rande… Ha ha ha. Bohužel škemrání, které často přejde v chlupaté fórky a narážky, později pokud je zoufalství a promile vyšší – v pohrdlivé slovní půtky a špičkování. To je mužský svět a pokud znáte Ezopovy bajky, tak ta O lišce a hroznech…. ta sedí jak prdel na hrnec.

Každý neúspěch pak zavdává další příčinu, proč vytvořit předsudek o ženách a jejich jachtařské nadbytečnosti.

Ženy nejsou slabší. Jsou jiné.

Jedna věc se ženám v jachtingu upřít nedá – jsou opatrnější. Častěji se ptají, víc přemýšlejí dopředu, dávají si záležet na detailech. Pro část mužů je to důkaz nejistoty. Pro zkušenější skippry je to spíš známka dobrého úsudku.

Kolik situací na moři vzniklo proto, že se něco „ještě zkusí“, „nějak se to udělá“ nebo „to přece vyjde“? A kolik jich bylo vyřešeno včas jen proto, že někdo řekl: „Počkejme, zkontrolujme to ještě jednou“?

Ženy se obecně méně pouštějí do zbytečného riskování. Ne proto, že by neuměly, ale proto, že si nepotřebují nic dokazovat. A to je vlastnost, která se na moři velmi hodí.

Smíšené posádky a efekt kohoutění

Samostatnou kapitolou jsou smíšené posádky. Ano, může se stát, že přítomnost ženy zvýší hladinu testosteronu. Najednou se víc vysvětluje, víc machruje, víc se přetlačuje. Vzniká něco, čemu se dá s nadsázkou říkat kohoutění.

Ale problém není žena. Problém je ego.

Ve skutečně dobře fungující posádce se role rozdělí přirozeně bez ohledu na pohlaví. Kdo umí, ten dělá. Kdo neví, ptá se. A nikdo nemá potřebu si dokazovat, že je lepší než ten druhý. Tam ženy zapadnou naprosto přirozeně – a často se stanou tím prvkem, který posádku uklidňuje a drží pohromadě.

„Ženské posádky spolu nevycházejí“ – vážně?

Další oblíbený mýtus. Ano, ženské posádky mohou být emotivnější. Stejně tak mohou být velmi soudržné, organizované a efektivní. Rozdíl je často v komunikaci – ženy mají tendenci věci řešit hned, mluvit o nich a nenechávat je vyhnít. Ale to neznamená, že se nemůže objevit paralela mužskému kohoutímu smetišti tzv. atmosféra v kurníku. Někdy si ženy na malém prostoru musí vyjasnit, co se jak bude dělat. Nevýhodou je vlastně ta největší ženská přednost – jejich organizovanost. Těžko se šest systémů organizace dá zavést na jednom malém prostoru. Jakmile si tato věc sedne, už tento kolektiv nic nerozvrátí.

To může působit chaoticky v důsledku vždy směřuje k systému a uspořádání. Chlapi se spíše dokáží smířit v dočasnou existenci v absolutním chaosu a bordelu :))) A to je něco, co by se od nich mohly některé mužské posádky klidně učit.

Nic z toho však nedělá z žen nekompatibilní a podceňování hodné členy posádky. Jsou to skvělé a bezpečné jachtařky, což historie mnohokrát prokázala.

Když se podíváme na fakta, ne na dojmy

Stačí se podívat na historii i současnost jachtingu. Jessica Watson obeplula svět sama v šestnácti letech. Ellen MacArthur dlouho držela absolutní rekord v sólo plavbě kolem světa. Kay Cottee, Krystyna Chojnowska-Liskiewicz, Cole Brauer – ženy, které zvládly věci, na které si troufne jen minimum jachtařů bez ohledu na pohlaví.

Tyhle příběhy nejsou výjimky potvrzující pravidlo. Jsou důkazem, že žádné pravidlo neexistuje.

Moře nerozlišuje

Moře nezajímá, jestli stojí u kormidla muž nebo žena. Neřeší věk, pohlaví ani svaly. Zajímá ho jen to, jestli víš, co děláš, jestli dokážeš číst situaci a jestli umíš včas udělat správné rozhodnutí.

A právě v tom ženy často vynikají. Nejsou hlučné, nejsou okázalé, ale jsou soustředěné, pečlivé a důsledné. Možná méně efektní. O to víc efektivní.

Takže… patří ženy na loď?

Ano. Patří. Úplně stejně jako muži.

Ne proto, že by byly lepší. A už vůbec ne proto, že by bylo potřeba něco „vyrovnávat“. Patří tam proto, že jachting je o spolupráci, odpovědnosti a respektu. A to nejsou mužské ani ženské vlastnosti. To jsou lidské vlastnosti.

A kdo tvrdí opak, většinou nemá problém s ženami na palubě. Má problém s tím, že ztrácí monopol nebo má problém s ženami obecně. To samé platí i obráceně.

Skutečnost…

Když se od emocí a osobních dojmů přesuneme k číslům, obraz se najednou značně vyjasní a zaostří. Ukazuje se totiž, že jachting se z pohledu zastoupení žen nijak dramaticky nevymyká ostatním sportům. Většina technických a tradičně „mužských“ disciplín – ať už je to automobilismus, motorsport obecně nebo třeba letectví – má historicky nižší podíl žen. Ne proto, že by na to ženy neměly, ale proto, že k těmto sportům měly dlouho složitější přístup. Peníze, čas, zázemí, vzory. To všechno hrálo roli.

Zajímavé je, že tam, kde se podmínky narovnaly, se rozdíly začaly rychle stírat. V olympijském jachtingu je dnes účast žen a mužů prakticky vyrovnaná. V profesionálních sériích se stále častěji objevují smíšené týmy a ženy nejsou „do počtu“, ale plnohodnotnou součástí posádek. Podobný vývoj je vidět i v jiných sportech – v rally, vytrvalostních závodech nebo letectví, kde ženy přibývají s každou generací.

Z pohledu sociologie nejde o žádnou výjimku, ale o součást širšího trendu. Mladší generace žen sportuje výrazně víc než generace předchozí a rozdíly mezi pohlavími se zmenšují téměř ve všech disciplínách. Pokud někde stále slyšíme hlasité výhrady, že „tohle přece není sport pro ženy“, většinou to není obraz reality, ale spíš dozvuk starších předsudků. Jinými slovy – jachting se nemění pomaleji než ostatní sporty, jen se v něm pořád ještě ozývají ti, kteří si změn všimli nejméně rádi.

A pokud se vás to v minulosti dotklo osobně a zjistili jste, že raději plachtit bez kluků jen s partou holek, pak vás třeba můžou zajímat i výukové kurzy LADIES ONLY, které právě pořádáme ze všech výše zmíněných důvodů. Mrkněte sem a třeba najdene některý neobsazený turnus (nebo pro vás nějaký vypíšeme 😉