Plavba s vozíčkářem na palubě: limity, které nejsou stopkou

Jsou témata, u kterých člověk automaticky ztiší hlas. Ne proto, že by se o nich nemělo mluvit, ale protože je v nich něco křehkého. Plavba na kajutové plachetnici s člověkem na vozíku je přesně ten případ.

V hlavě se okamžitě rozsvítí seznam otázek.

Je to bezpečné?
Je to vůbec možné?
Nebude to utrpení pro něj? Nebo pro posádku?
Co když přijde náklon? Co když bude potřeba rychle jednat?
A co když… spadne do vody?

A pak přijde ta nejčastější věta, která to celé uzavře ještě dřív, než se o tom začne přemýšlet:

„To asi nepůjde.“

Jenže ono to jde. Ne vždy. Ne všude. Ne bez úprav a změny přístupu. Ale rozhodně to není nemožné. A někdy to může být překvapivě přirozenější, než by člověk čekal.

Vozík nezůstává na molu, ale na lodi se nehodí…

První věc, kterou je potřeba pochopit, je jednoduchá:

Plachetnice není bezbariérový hotel.
Ale zároveň to není ani překážková dráha.

Vozík jako takový na palubě většinou nedává smysl. Ne proto, že by tam „neměl co dělat“, ale protože prostor na lodi je tak malý, že se stejně pohybujete jinak než na souši.

Na palubě se nechodí. Na palubě se držíte.
Sedíte. Přesouváte se. Opíráte se. Přelézáte.

A člověk, který je zvyklý fungovat bez aktivních nohou, má často jednu velkou výhodu:

Umí pracovat rukama a těžištěm mnohem lépe než běžný „chodící“ člen posádky, který si do poslední chvíle myslí, že stabilitu zajišťuje podrážka boty.

Malá loď je často lepší než velká

Možná to zní paradoxně, ale pro vozíčkáře bývá vhodnější menší kajutová loď než velká charterová vila.

Na velké lodi je všechno dál.

• dál na příď
• dál na toaletu
• dál do kokpitu
• dál dolů do podpalubí

A pokud se handicapovaný člen posádky pohybuje po palubě bez vozíku, často za pomoci rukou a přesunů po lavičkách, každých pět metrů navíc je znát.

Menší loď má jednu obrovskou výhodu: všechno je na dosah.

Kajuta, kokpit, vstup dolů, kuchyňka – člověk je vlastně pořád „u všeho“. A tím pádem i soběstačnější.

Pohyb po palubě: bezpečnost není o rychlosti, ale o systému

Plachetnice je pohyblivá platforma. To platí pro každého. Vozíčkář v tom není výjimka – jen se na to musí myslet dřív.

Základní pravidlo zní:

Na lodi se nepohybujeme podle potřeby, ale podle plánu.

Co pomáhá?

• madla a pevné body pro ruce
• protiskluzové povrchy
• rozumně připravený kokpit bez zbytečných věcí na zemi
• jasné „kudy se chodí“ a „kudy se neleze“

A hlavně: posádka musí fungovat tak, aby handicapovaný člen nemusel v kritickou chvíli improvizovat.

Ne proto, že by to nezvládl.
Ale protože improvizace na lodi bývá drahá pro všechny.

Co může vozíčkář dělat při plachtění?

Tohle je otázka, kterou si lidé často pokládají špatně.

Ne „co může“, ale „co chce a co mu sedí“.

Na plachetnici existuje spousta rolí, které nejsou o běhání po palubě:

• kormidlování (často ideální)
• práce s otěžemi v kokpitu
• navigace
• hlídání provozu
• komunikace v přístavu
• trim plachet z bezpečné pozice
• plánování manévrů

Ve skutečnosti mnoho zkušených skipperů řekne:

„Nejlepší člen posádky není ten, kdo běhá nejrychleji. Ale ten, kdo ví, co se děje.“

A to platí dvojnásob u člověka, který si všechno musí promýšlet dopředu.

Náklon: strašák, který je často menší než realita

Ano, loď se naklání. A někdy dost.

Ale náklon není chaos. Náklon je stav.

A vozíčkář, který sedí nízko v kokpitu, připoutaný nebo dobře zapřený, může být paradoxně stabilnější než někdo, kdo stojí a snaží se „ustát“ dvacet stupňů na kluzké palubě.

Důležité je:

• mít jasnou polohu při plavbě
• nepřelézat v náklonu
• používat bezpečnostní pásy (jackstay) při přesunech
• posádka musí dopředu vědět, kdo kde je
  

Pád do vody: je riziko větší?

Tohle je citlivé, ale je potřeba to říct jasně:

Pád do vody je pro každého vážný problém.
Nejen pro vozíčkáře.

Vozíčkáři často nejsou špatní plavci. Mnozí mají velmi silné ruce a dobrý vztah k vodě. Handicap automaticky neznamená paniku nebo bezmoc.

Riziko ale může být vyšší v tom, že:

• návrat na palubu je složitější
• pohyb v záchranné vestě může být omezenější
• posádka musí mít jasný plán vytažení

Proto je nutné nepodcenit:

• kvalitní automatickou vestu
• lifeline při plavbě mimo kokpit
• připravený způsob vytažení člověka z vody (kladka, smyčka, boarding ladder)

Tady se nehraje na hrdinství. Tady se hraje na přípravu.

Největší změna není technická. Je lidská.

Upřímně?

Nejtěžší na plavbě s vozíčkářem není náklon ani kokpit.
Nejtěžší je změnit v hlavě posádky režim:

„Musíme ho zachraňovat.“

Ne. Nemusíte.

Musíte ho respektovat.
Domluvit se. Připravit loď. Nastavit systém.

Handicapovaný člověk není pasažér navíc. Je člen posádky.

A často člověk, který má za sebou víc každodenního překonávání překážek než kdokoliv jiný na palubě.

Není to pro každého. Ale je to možné.

Plavba s vozíčkářem není „charita“.
Není to extrémní výkon.
Není to ani senzace.

Je to normální plavba s trochu jinými pravidly.

A pokud se udělá dobře, bývá to zkušenost, která posádku naučí něco, co se v běžném kurzu neprobere:

že jachting není o tom, kdo je nejrychlejší na palubě…

…ale kdo umí být součástí lodi.