Proč se na moři nedá nic „okecat“

Na moři se dá hodně věcí zlehčit. Dá se zlehčit špatná předpověď, únava posádky, drobné technické problémy i vlastní ego. Co se ale na moři nedá okecat, je realita. A ta má jednu nepříjemnou vlastnost – vždycky se dřív nebo později ozve.

Na začátku každé plavby to vypadá nevinně. Loď je převzatá, motor startuje, posádka se směje a skipper má pocit, že má situaci pod kontrolou. Právě v tenhle moment je největší riziko. Ne bouřka, ne vítr, ne noc. Sebejistota bez pokory a falešný pocit bezpečí.

Moře nemá špatnou náladu. Prostě tu je v souladu se vším, co na něj působí. Vítr, teplota, profil dna, dokonce i vaší lodi udělá prostor, do kterého se posadí…

Jediné s čím moře v souladu nabývá, je ego skippera, který se rozhodl se v každý moment poprat s přírodou, čelit nepřízni počasí, krotit vlny a zažít dobrodružství. Otázkou je, zda tyto touhy má i jeho posádka nebo zda kapitán o svých úmyslech, kdy si chce podrobit celé moře, někoho spravil. Většinou si to nechává pro sebe… jeho malé tajemství, kterého si všichni mají postupně sami všimnout.

Jak uslyšíte větu: „Tohle už jsem zažil, to bude v pohodě.“… Okamžitě si najděte záchranou vestu.
Ono to často opravdu je v pohodě, ale jen do chvíle, kdy není.

Jaké si to uděláš…

Moře není zlé, není mstivé, není náladové. Moře je zkrátka moře. Někdy zazlobí, někdy pohladí, je takové, jak mu právě matka příroda a lidské chyby dovolí. I loď se reaguje a odpovídá na každý signál, který dostává od kapitána a snaží se ho v rámci možností poslouchat. Je to očekávané, předpokládatelné a logické.
Přesto na moři, snad víc než kde jinde, platí Murphyho zákony v plném rozsahu. Když se má něco pokazit,… znáte to… pokazí se to v tu nejvíc pitomou chvíli. Ale já bych z toho nevinil chudáka Murphyho. Prostě, když ignoruješ prvotní jemné signály, zcela jistě zareaguješ, až když zesílí tím, jak se situace postupně díky tvé nulové reakci vyhoršuje. Pak už nebudete předcházet, ale budete řešit důsledky.

A žádný argument, žádná výmluva, žádné „já jsem to myslel jinak“ na tom nic nezmění.

---

Jeden příklad za všechny

Měl jsem přítele, cizinec, kde je mu dneska konec netuším. Jeho turecká povaha mu nadělila velmi malou empatii, dobrý dojem také nedělal a nedařilo se mu ve své blízkosti udržet trvalé vztahy s lidmi. Byl velmi komplikovaný a mě se jako jednomu z mála dařilo jeho zvláštní osobnost tolerovat skoro 25 let. K ostatním měl dvojí přístup. Buď byl nepříjemný nebo super vlídný. Vždy podle cílů, které se snažil dosáhnout.

Tenhle životně málo inspirovaný chlápek svůj čas rád investoval do všech činností, které odkoukal u druhých a něčím mu imponovaly a u kterých byl navíc předpoklad, že by jimi také mohl udivovat své okolí. Chtěl vytěžit nějaký ten respekt ze skutečnosti, že právě on takovouto činnost zvládl. Bohužel respekt se takto koupit nedá. Možná obdiv, ale ani ten není věčný. Jeho kvalifikace v čemkoli mu byly dost k ničemu a tak se v jeho okolí střídali nohsledové a přívrženci v přímé úměře k jejich vyčůranosti, kdy z našeho hrdiny mohli něco vytěžit. Nejvěrnějšími obdivovateli byli jeho zaměstnanci nebo ti, kteří mu byli vděční za některou z jeho „nezištných“ pomocí. Ti byli obdivovateli z povinnosti. A pak pochopitelně slepý obdiv rodiny…

Jachting byl právě jednou z činností, která mu krásně zacvakla do skládačky osobního machrovství a tak získal průkaz a začal velet námořní jachtě jako většina z nás… párkrát do roka. Nebyl ničím výjimečný skipper. Spíš průměrný, i když šikovný, tak nepozorný a neurvalý. V jeho okolí si člověk nikdy nemohl být jistý a také to byl jediný kapitán, který na volném moři, bez zjevné příčiny naboural do paralelně plující plachetnice (bohužel mé).

Tak jak si špatně dělal kamarády nové, tak snadno přicházel o ty staré. Jeho ego ho však vždy bez pokory hnalo dál, tedy co bylo – bylo. Když nechceš nechceš. S tímhle setupem ve své hlavě poskládal i svou další zcela novou posádku nezkušených, před kterou chtěl vystoupat na podstavec z mramoru a ukázat, jak to vše má v paži. Na dvaapadesáti stopou Bavarii nalodil 8 členů posádky a vyplul. Nutno poznamenat, že tito jachtařští elévové uměli zachlastat a tak na palubu přinesli tolik alkoholu, že by si jeden mohl myslet, že přepadli benzinku.

Vypluli. Můj známý dnes spíš neznámý (řikejme mu Turek), vyplul z přístavu v Biogradu na Moru a naučenou trasou kolem Pašmanu si to šinul směr Žirje, Kakan… Posádka se zabydlovala v podpalubí, otevřeli lahvinku a vše bylo úplně v pohodě. Turek se za kormidlem nudil. Plavba pod motorem byla obyčejná a nenesla s sebou ani náznak možnosti zamachrovat a blýsknout se. Celá posádka složená především z lidí z jeho vesnice „koho kde potkal, toho ukecal“ se doposud na plachetnici podívala akorát v televizi. Laťka byla nízko. Aby tuhle partu někdo udivil, stačilo rozbalit tyčinku Mars jednou rukou. Ale náš zatím nikým neobdivovaný kapitán se rychle seznamoval s možnostmi, které mu kokpit poskytoval. Za chvilku už byl spárován s rádiem a začal vyhrávat k velkému radosti všech vískajících v podpalubí. Velká Bavaria 52 byla super vybavená a tak na palubě byly i elektrické winche. Turek se rozhodl, že vítr je mírný a že si vytáhne plachty. A tak aniž by to kdokoli v podpalubí zeregistroval, loď se během chilky dostala do režimu plavby na plachty, kdy při jízdě po větru jsou plachty rozevřeny na obě strany (tzv. motýl). Motor utichl a loď se nikam nenakláněla a hezky se sunula s větrem.

Netrvalo dlouho a skipper zatoužil po své chvilce slávy. Postupně přešel k plavbě na boční vítr a tak, jak se mu loď rozeběhla chytil slinu a postupně nabíral rychlost až se dostal k plavbě „na stoupačku“. Už mu bylo jedno, jaký je cíl cesty. Vítr hvízdal v lanoví a loď se začala hodně naklánět…

Nejprve začaly vykukovat hlavy z podpalubí. Posádka se poprvé setkala s náklonem. Turek je ubezpečil, že to je normálka a nehodlal ze své dynamiky jakkoli slevit. Poprvé posádku ještě docela uklidnil, takže strach z potopení zahnali chlastem. Po chvilce však vítr lehce zesílil a Bavárka se dostala do kabrňáckého náklonu. Kapitán zářil a nemohl se zbavit pocitu, že dneska by dal klidně i Atlantic. Jenže v tenhle moment panika v podpalubí dosáhla maxima. Posádka se začala vážně bát. Skipper, který se snažil přeřvat vítr vlastně na ně do podpalubí jen hulákal, ať jsou v klidu. Navíc hysterii podpořila i voda, která se objevila nad podlahou. Jednalo se o průnik vody z bilge, která se tam dostala během mytí lodě uklízečkama, které vodu zapomněly odčerpat. Ale pro turkovu vystrašenou posádku nastalo loučení se životem. Vypili skutečně co mohli aby překonali strach. Pak už nikdo neuvažoval realisticky a jen stoupala agresivita. Když to zkrátím, kapitán „Úžasný“ byl donucen, aby se vrátil do přístavu a vyhodil je na břehu, což také udělal. Takže první den dovolené se z osmičlenné posádky domu vrátilo šest lidí….

Tak se to někdy semele.

---

Největší chyby vznikají v klidu

Zajímavé je, že většina průšvihů nevzniká v extrému. Nevzniká ve vichřici, v noci, v bouři. Vzniká v pohodě.

– když se nechceš vracet pro zapomenutý fendr
– když se ti nechce reefovat, protože „ještě je to dobrý“
– když necháš děti běhat po palubě, protože je hezky
– když si řekneš, že předpověď „asi přehání“

Moře má jednu zvláštní vlastnost – dává ti čas. Čas udělat správné rozhodnutí. A když ho neuděláš, vezme si ho zpátky. I s úroky.

Skipper není ten, kdo ví všechno

Jedna z největších iluzí začínajících kapitánů je, že skipper musí mít odpověď na všechno. Nemusí. A většinou ji ani nemá.

Dobrý skipper není ten, kdo ví.
Dobrý skipper je ten, kdo naslouchá, předvídá a nepanikaří.

A hlavně – neokecává realitu. Nesnaží se zvítězit nad větrem, nevyjednává s počasím a nehádá se s loďí.
Ví, kdy ubrat, kdy počkat a kdy říct: „Ne, dneska nikam nejedeme.“

A tohle je mimochodem jedna z nejtěžších věcí vůbec. Odolat tlaku posádky, času, peněz i vlastního ega.

Posádka pozná nejistotu dřív než vítr

Lidé na lodi nejsou hloupí. I ti, kteří nikdy nepluli, velmi rychle poznají, kdy skipper něco hraje. Kdy zlehčuje, kdy se snaží uklidnit situaci slovy, ale ne činy. Jakmile skipper začne okecávat, posádka znejistí. A nejistá posádka je horší než špatné počasí. Dělá chyby, panikaří, neposlouchá a přestává důvěřovat.

Naopak upřímnost funguje překvapivě dobře.
„Bude to nepříjemné, ale máme plán.“
„Možná zmokneme, ale jsme v bezpečí.“
„Teď se soustřeďte, vysvětlím vám proč.“

Tohle jsou věty, které drží loď pohromadě víc než jakýkoli uzel.

Když se něco pokazí, je už pozdě se ptát „proč“

Moře ti nedává zpětnou vazbu formou varování. Dává ji formou události. Prasklé lano, zhasnutý motor, vyčerpaná posádka, zranění, ztracená kotva.

A pak už se neřeší, kdo měl pravdu. Řeší se, co s tím teď.
No i na to je třeba reakce natrénovat… třeba s námi.

Proto má smysl přemýšlet dopředu. Ne paranoidně, ale realisticky. Připravit si únikové varianty, plán B, C i D. Protože na moři není slabost změnit plán. Slabost je držet se ho za každou cenu.

Jedno moudré přísloví říká, že jen idiot nedokáže změnit názor.
Víte, že máme aplikaci, která je právě pro vytváření alternativních námořních postupů jak dělaná?
Mrkněte na SAILGURU…

Moře tě učí pokoře. Ať už chceš nebo ne.

Každý, kdo pluje dostatečně dlouho, projde stejným vývojem. Od nadšení, přes přehnanou sebedůvěru, až k respektu. A někdo bohužel i přes tvrdou lekci.

Dobrá zpráva je, že nemusíš všechno zažít na vlastní kůži. Stačí poslouchat, dívat se a učit se z chyb druhých. Ta horší zpráva je, že stejně si některé chyby každý musí udělat sám.

Ale pokud si z plavby odneseš jednu věc, měla by to být tahle:

Na moři se nevyhrává silou ani chytrostí. Vyhrává se pokorou a dobrým rozhodnutím ve správný čas.