Jak se rodí kapitáni

Mám tu takové zamyšlení na téma jak se jachtařská populace rozděluje. Máme několik archetypů, mezi které se zařadíte ještě před tím, než jste se do kapitánského kurzu přihlásíte. Někde jste totiž tou touhou stát na lodi a řídit ji načichli a to vás poznamenalo. Je pochopitelně zvláštní, když nemáte žádnou zkušenost s loděmi, kromě šlapadla na Máchovu jezeru a z ničeho nic pojmete touhu mít kapitánský průkaz. To by ani tak nebylo tak podivné, ale my instruktoři to vnímáme jinak. Loď je poměrně složitý stroj. Kombinuje v sobě problematiku sportovního náčiní, motorového dopravního prostředku a obytného domu. Je to velká spousta věcí, kterým byste měli porozumět. Bohužel si to většina uchazečů zaměňuje s řidičským průkazem, ale to je dost jiné. V autě jste ten, kdo řídí a pokud jedete opatrně, tak vás nic nepřekvapí. Nikdo nezažil, že by před Kauflandem špatně zaparkoval, vrátil se o tři hodiny později a auto bylo rozmlácené na trávníku, protože bylo špatné počasí… To se nestane a tak se u auta celé to „řidičování“ omezuje na dovednost to držet zodpovědně v ruce a dodržovat předpisy. U lodí je to jinak. Kapitánský kurz nesmí být vnímán jako řidičák na loď. To oprávnění se nejmenuje Kapitánský průkaz, ale Námořní úřad MDČR ho nazývá poměrně přilnavě VELITEL NÁMOŘNÍ JACHTY. To označení už říká vše. Námořní jachta je plavidlo do 24m délky poháněné plachtami, strojním pohonem nebo obojím. Tedy to by bylo „CO“. A velitel je popis toho „KDO“. Velitel je ten který velí. To znamená umí povelovat posádku a je zodpovědný za velkou spoustu věcí s plavbou spojených a není to rozhodně ten, který obsesivně drží kormidlo a odmítá se ho pustit. Je tedy nejlepším krokem zvážit, zda jste ten správný, kdo bude velet posádce ještě před tím, než se na kurz přihlásíte. Máme často na kurzech introvertní jedince bez sebedůvěry, kteří se snaží projít osobnostním přerodem jen proto, že musí na kolegu z posádky ve větru silněji houknout „Spustit 20 metrů kotvy!“ Je to bolestné zjištění pro tyto lidi samotné, protože ve své osobnostní bublině následně na celou loď zbydou sami. Neumí zavelet, neumí si říct o pomoc a rozhodně nikoho nechtějí za nic napomínat. S takovými veliteli v armádě bychom prohráli každou bitvu.

Já osobně jsem nejraději, když učím hobby jachtaře – dovolenkáře. To je pro mě nirvána. Ti už dopředu cítí zodpovědnost za všechny, kteří v budoucnu budou na lodi s nimi a tím bude především jejich rodina. Nasávají informace, učí se rychle, nevymýšlí kraviny a jde jim to strašně dobře. Mají motivaci. Těší se jak si to krásně užijí a vědí, že začnou pomalu a opatrně. S těmito kapitány je radost plout. Můžete jim svěřit loď a jít si uvařit kafe a být si jistí, že to bez vás 20 minut zvládnou a že si případně řeknou o pomoc či konzultaci. Je to ta nejlepší skupina jachtařů.

Nicméně platí to, že jak vás naprogramuje váš instruktor, tak vás postupně vytvaruje do určitého tvaru, kdy se pro okolí stanete časovanou bombou.

Rozpoznávám mezi jachtaři 5 archetypů – první jsem již popsal a říkám mu Hobbík, ten je v pohodě. Ale ty zbylé 4… to je úplně jiná liga. Tedy máme tu kovboje, závodníky, kaliče a Kolumbusy.

KOVBOJOVÉ

Frajírci či chcete-li kaskadéři většinou i v civilu mají silné vozy, jsou vždy středem pozornosti, jsou sebevědomí s nízkým prahem pudu sebezáchovy, mají velmi špatný odhad na rizika a baví je učit se hlavně vychytávky (vulgo hacky) a do všeho disponují přemírou odvahy. Stačí jim ukázat nějakou pitominu a oni jí dotáhnou k dokonalosti. V reálu vám instruktor frajersky ukáže manévr a nechá se obdivovat, často používá výrazy jako „dal jsem to na pána“ nebo „když není venku plný prádlo, nemá cenu žít“. Tyhle pitomý kecy v jinak zodpovědných lidech vybudí pocit, že se musí jezdit stylově na pána a s plným prádlem. Tedy zreefování plachet jim působí pocit méněcennosti a dostávají tik. Žijí v bludu že je při přístavním manévru všichni sledují a nemohou se dočkat, až jim celá marína zatleská po dokončení jejich jistě „legendárního“ manévru, který svět neviděl.
Největším rizikem jsou tito skippeři v marínách a kotvištích či mooringových zátokách. Tam mají obecenstvo a vždy se předvádí. Způsobí nejvíc kolizí a poškození, která nekončí fatálně, ale pojistným formulářem. Na moři se zase tak sebejistě nechovají, protože nemají obecenstvo, rychle je machrování omrzí a plavba je poměrně klidná.
Kovbojem se každý stává dobrovolně a nepotřebuje speciální motivaci. Dostatečným pohonem je ego, to povětšinou úplně stačí.

ZÁVODNÍCI

Alias regattoví jezdci jsou v civilu ctižádostiví běžní a ničím extra výjimeční jedinci. Milují kolektivní sporty, jsou to většinou zaměstnanci korporátů, kde jsou součástí celku. Snadno se nechávají „nachallengovat“ a společně ve skupince se navzájem hecují. Nikdy to nejsou jednotlivci. Vždy jsou ve skupinkách a působí permanentně nadrženým dojmem. Ještě neodpojili elektrickou přípojku v maríně a už mají rukavice, jachtařské hadry, vestu a už plánují kam se pojede a modlí se za vítr nad 25 uzlů (se kterým většinou neumí pracovat). Tito „kapitáni“ vždy za sebou mají nějakou pro ně adrenalinovou plavbu a mají pocit, že každá plavba jim musí připravit nějaké to vzrušení. V jejich zkušenostech se často objevují jména jako je Koláček, Zindulka, Krysta a i další méně známí, kteří jim dopřáli v nedávné minulosti ultimátní plavbu v dobrodružném režimu a oni z toho žijí. Jen vše je od teď v jejich myslích posuzováno tímto měřítkem. Vlny pokud nejsou 6 metrové, jsou srabácké. Zima když není do mínusu, tak se jedná o počasí pro měkkouše a loď pokud není typu IMOCA, je vlastně blbá a pomalá. Je to takový adrenalinový křest a těžko se těm začátečníkům vysvětluje, že se nejedná o normu, ale o lety nabyté dovednosti, ke kterým se musí každý propracovat a které jim superzkušený skipper pouze předvedl jako dobře secvičené divadelní představení.
Největším rizikem jsou tito skippeři na plachtách při běžné plavbě. Oni nemají brzdu a každá loď, která je kříží je chce zpomalit a každý je jejich soupeřem, který je skrytě vyzval. Je potřeba ho ozávodit, osejlovat, nebo dokonce ho vopudrovat. Je jim jedno, že na lodi se kterou svádí nevyhlášený závod je těhotná slečna, která řídí a dva důchodci, případně manžel, který čte Dickense a pije pivko. Pro ně je to soupeř a budou ho tak dlouho nahánět, až se dostanou do křížení a vynucování předností, ke kterému nemuselo dojít a posádka druhé lodě nechápe,
o co první lodi jde. Značné škody tito skippeři napáchají i u benzínových pump a v přístavech, protože sice mají pocit, že umí trimmovat plachty, ale většinou jsou podprůměrní až mizerní v povelování posádky a samotných přístavních manévrech, kdy dochází k něčemu, co se nápadně podobá demoličnímu derby a to především, když se všichni účastníci regatty vrací do přístavu.
Závodníkem se stanete chytrým zkonvertováním. Ženy toto neznají, tu rivalitu, to neustálé přeměřování. Tedy znám dva ženské amatérské týmy, které do předchozího ostavce také pasují a jedná se o děvčata či ženy s ambicemi soutěžit. U dam bývá jiný problém, vždy plachtí s vlajkou ženské ligy a tedy jde o to „jak to nandali chlapům“, což je také trochu nemocný přístup. Nicméně zpět k výchově regattových kapitánů. Já osobně mám pocit, že ve většině kurzů je součástí učebních osnov (pokud nějaké mají) vytetování startovacího čísla na prsa každého, kdo se nechá. Je jasné proč k tomu dochází. Jde o byznys. Škola už na kurzu promuje své regatty a nabízí místa v týmech. Nadšení kurzisté se rádi zúčastní. Přitom je to jen kasa cink. Za loď se platí od 100 do 150 tisíc, kdy náklady jsou zanedbatelné. Mimo sezónu jsou levné lodě, pak pár domluvených kotvišť, dvě večeře, pár pohárů, nějaká technika a promo a 2/3 budou příjemným ziskem při 30 lodích se jedná o krásný 2-3 milionový týden. Paráda, zde je jasné, proč je třeba ty lidi pro ty regatty nadchnout. Každopádně nebojácní „závodníci“ jsou při kurzech na palubě vždy pro mě velkým rizikem. Chtějí jít do všeho, ale nedohlíží důsledky.

KALIČI

Jsou takovou lehkou variací na hobbíky, jen v sobě nemají tu zodpovědnost. Chtějí si užít, mají pohodičku, hodně řvou a falešně zpívají. Mají minimálně jeden obří bluetooth reprák na palubě a ten se vypne jen když dojdou baterie. Nepovažují se za super jachtaře, což je upřímné a vlastně i skromné. Nicméně chlastají první ligu a chybí jim respekt k okolí, protože pokud narazí na jiné lodě a to především v kotvištích, tak je jim jasné, že tam všichni na ně čekali, protože se sami neumí bavit a nemohou se dočkat, až jim to tam právě tahle partička rozsvítí.
Tahle partička není nebezpečná v přístavech. Nemachrují, většinou jedou nakalení, takže parkují s přemírou opatrnosti. Sice nezadockují na první dobrou, ale poměrně bezpečně to tam dohrkají i kdyby měli ručkovat. Ano, budou se u toho furt chechtat jak puberťáci. Pokud je jich na palubě více než 5, tak pak většinou 2 z nich mají v ruce pivko i při přístavním manévru a ti se neúčastní, ale rovnou komunikují s ostatními posádkami, flirtují a zvou všechny na panáka. Ani na moři vám většinou neublíží, nemají tu ambici soutěžit ani dělat složité manévry. Bohužel tahle partička je největším rizikem pro svou vlastní loď. Tu poškodí na všech místech, kde vy byste to nedokázali ani na požádání. Ztratí kotvu, odřou kýl, nasednou na mělčinu, zamotají vlastní lano do propeleru, protrhnou dno gumenjaku, roztrhnou plachtu, ulomí stolek v cockpitu, atd.
Tihle (většinou chlapi) kapitáni jen hledali další místo, kde legálně kalit, flirtovat a nečistit si zuby. Pokud je potkáte v přístavu, asi se nevyspíte pokud marínu neopustíte.

KOLUMBUSOVÉ

Je to pro mě asi ta nejméně pochopitelná a současně nejnudnější skupina. Aktivně se shlukují na Facebookových skupinách a v diskuzních fórech. Nejsou vůbec nebezpeční, právě naopak. Jsou to lidi, co to „žerou“. Umí uvázat bow-line jednou rukou a možná i jazykem, lodní uzel mají i na tkaničkách svých bot (povětšinou kožených mokasín SEBAGO), umí lasovat mooringové bóje, umí „v kůře stromů najít celý svět“ a co teprve z výkřiků sojky… Znají všechny fígle, během pobytu na WC jsou schopni utkat bouřkovou plachtu, poznámky si dělají i do námořních map charterovky, sdílí obrázky o počasí, které přijde i o počasí, které tu už bylo. Když plachtí, tak vlastně bojují s živly. Znají slova jako vratiráhno a vratipeň a to i přesto, že v servisu v Řecku je jim to úplně k prdu. Umí morseovku rychlostí válečných radistů a často si i do charterové plavby berou voltmetr a pájku. Sextant je pro ně naprostá nezbytnost a astronavigaci se věnují i 3 námořní míle od Primoštenu, přestože je osvětlen úplňkem…
Tihle lidé nepáchají škody, naopak. Opraví cokoli, pomohou s čímkoli. Jen to jejich životní poslání mořského vlka je tak nějak otravné. Na všechno mají odpověď a většinou opačný názor. Ostatní rozdělují na dvě skupiny a to na ty, co mají svou loď (tak jako oni) a na ty, co si loď musí půjčovat a měli by držet klapačku, protože vědí o moři kulový.
Tihle lidi, kterých není mnoho se k tomu takzvaně prožili a proplachtili. Pokud to udrželi v únosné míře, mají můj obdiv. Většinou se to ale nepovedlo a protože se jich neustále někdo na něco ptá a oni ze zkušeností mohou odpovědět, dostávají se do role jachtařské rady starších a časem z této pozice začnou s ostatními jednat a někde již nedokáží sestoupit z Olympu mezi běžný jachtařský plebs.

No a teď se ptám, do jaké skupiny patříte vy? Já si moc přeji do další sezóny, abych měl co nejvíce hobbíků a co nejméně závodníků. Kolumbusům se umím vyhnout a kovboje umím alespoň částečně utlumit. Tak abych další sezónu přežil ve zdraví, aby to přežila i naše školní plachetnice a aby všichni naši absolventi byli spokojeni jako doposud.

Pokud jste to dočetli až sem, tak klobouk dolů. Děkuji za pozornost a životní čas, který jste obětovali čtení tohoto příspěvku. No a kdyby se vám to mělo hodit, tak na této adrese brzy vypíšeme další kurzy na jaro 2025. https://sailinginstructors.cz/termíny